Panická úzkost – díl 2.

by

Před pár měsíci jsem psala článek o tom, co se v mém životě stalo, a svěřila se Vám s nemocí, která mě trápí. Uběhlo pár měsíců, některé okamžiky v nich nebyly lehké, ale ušla jsem pěkný kus cesty, a moc ráda bych se s Vámi zase o kousek podělila.

Pamatuju si to jako včera, když jsem ten první článek o ní psala, připadala jsem si rozbitá, zničená, prázdná.
Na začátku léčení to šlo skvěle, po prvních 6 týdnech jsem si říkala: „Super! Zlepšuje se to!“ Ale kdepak, najednou to začalo stagnovat – špatná nálada, strachy, špatný spánek – někdy žádný spánek. Nezbývalo než poprosit doktora, aby mi zvedl dávku léku, a začalo opět čekání co bude.
Přes prázdniny se to začalo tak nějak ustalovat, jen stresové situace jsem pořád nezvládala, stejně tak jako sama někam dojet autem, nákupy, atd.

V září se opět vše zlomilo. Přišla další rána, a mě zas začalo být hůř. Vzali mi, pro mě v tu chvilku nejdůležitější věc, a to moje kluky. Byla jsem tak bezmocná, smutná, považovala jsem to za těžkou ránu pod pás, popravdě byla, se směšnou výmluvou, že prý nemám sportovní vzdělání a zkušenosti. Osobně si myslím, že u vedoucí tyto věci vůbec nejsou potřeba. Pan trenér si tam potřeboval nasadit svého koně? Rozhodně! I když proti tomu rozhodnutí bylo 3/4 rodičů, jeho to nezajímalo. K mému úžasu si ji dokonce vzal i na led aby trénovala. To jsem si říkala, že snad nemůže myslet vážně, člověka bez licence, a někoho kdo „hraje“ hokej ani ne na amatérské úrovni, může našim klukům radit a říkat jak mají bruslit a co mají dělat. No kde to jsme.

Na druhou stranu jsem moc ráda, že jsem tu ránu dostala. Tím, že jsem se na schůzi rozčílila, a řekla co si myslím, to ze mě spadlo jak velký balvan. Ulevilo se mi. Zařekla jsem se, že od teď budu jen rodičem, ne sponzorem ani ničím jiným. Pokud tam má někdo problém, s tím co jsem pro naše děti dělala, tak teď už to dělat nebudu.

Proč padáme? Abychom se naučili znovu se zvednout.

Před týdnem jako by vše zmizelo. Nechci to tedy nějak zakřiknout. Sama jsem došla k rozhodnutí, že je na čase si opět sednout za volant, a začít řídit, dělat si svoje věci a hle ono to šlo. Teď už sama jezdím pro malého do školy, vozím ho na tréninky, dokonce jsem byla už několikrát sama nakoupit. Jsem na sebe tak hrdá.

Moc dobře si ale uvědomuji, že je přede mnou ještě velký kus práce, co mě čeká. Jsou lidé, kteří mi pomohli a pomáhají, já jsem jim moc vděčná, stejně tak za ty komentáře k minulému článku, udělali mi velikou radost. Děkuji Vám!

podpis-kuwmcz-new
No tags 0 Comments

No Comments Yet.

What do you think?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *