Browsing Category My life with „HER“

Tato rubrika je pro mě velmi emotivní, je to moje soužití s nemocí, která se nazývá panická porucha, a dokáže Vám změnit Váš život k nepoznání – panická ataka, strach ze strachu, atd…

Panická úzkost – díl 2.


Středa, Listopad 1, 2017

Před pár měsíci jsem psala článek o tom, co se v mém životě stalo, a svěřila se Vám s nemocí, která mě trápí. Uběhlo pár měsíců, některé okamžiky v nich nebyly lehké, ale ušla jsem pěkný kus cesty, a moc ráda bych se s Vámi zase o kousek podělila. Pamatuju si to jako včera, když jsem ten první článek o ní psala, připadala jsem si rozbitá, zničená, prázdná. Na začátku léčení to šlo skvěle, po prvních 6 týdnech jsem si říkala: "Super! Zlepšuje se to!" Ale kdepak, najednou to začalo stagnovat - špatná nálada, strachy, špatný spánek - někdy žádný spánek. Nezbývalo než poprosit doktora, aby mi zvedl dávku léku, a začalo opět čekání co bude. Přes prázdniny se to začalo tak nějak ustalovat, jen stresové situace jsem pořád nezvládala, stejně tak jako sama někam dojet autem, nákupy, atd. V září se opět vše zlomilo. Přišla další rána, a mě zas začalo být hůř. Vzali mi, pro mě v tu chvilku nejdůležitější věc, a to moje kluky. Byla jsem tak bezmocná, smutná, považovala jsem to za těžkou ránu pod pás, popravdě byla, se směšnou výmluvou, že prý nemám sportovní vzdělání a zkušenosti. Osobně si myslím, že u vedoucí tyto věci vůbec nejsou potřeba. Pan trenér si tam potřeboval nasadit svého koně? Rozhodně! I když proti tomu rozhodnutí bylo 3/4 rodičů, jeho to nezajímalo. K mému úžasu si ji dokonce vzal i na led aby trénovala. To jsem si říkala, že snad nemůže myslet vážně, člověka bez licence, a ...

View post
konec

Seznamte se, panická úzkost


Pondělí, Duben 17, 2017

Dlouho jsem přemýšlela, zda jít s tímto článkem ven. Poslední dobou mi totiž přišlo, že některé blogerky používají podobná témata, aby se zviditelnili nebo abychom je mi čtenáři litovali. Ale nemocný člověk nechce být litován ba naopak. Ale vraťme se zpět na začátek. Byl rok 2012, kdy jsem poprvé navštívila psychiatrickou ordinaci, s tím, že to, co se mi děje už dál nejde a já chci svůj normální život zpět. Tenkrát to přišlo jako blesk z čistého nebe. Pamatuju si to jako dnes, když sem panickou ataku dostala úplně poprvé. Jela jsem zrovna autem domů z nákupu, najednou se mi rozostřilo vidění, bolelo mě divně na hrudi, ale ne u srdce, moji hlavu zaplavily myšlenky na to, že umřu, co bude s dětmi, a že mi teď rozhodně nikdo nepomůže. Zastavila jsem u kraje, a volala příteli. Vychrlila jsem na něj, co se stalo. Snažil se mě uklidnit, že to bude dobré, že se nic neděje. Asi po 5 minutách záchvat ustoupil, a já zase nastartovala, a jela domů, celou dobu jsem měla přítele na telefonu, jeho hlas mě uklidňoval a měla jsem pocit bezpečí.Nechala jsem to být, říkala jsem si, že to bude v pohodě, že to mohlo být z únavy. Jenže se záchvaty vždy když jsem byla sama začaly stupňovat a opakovat víc a víc. Zdravotně jsem na tom byla zcela v pořádku. Pamatuji si i na dobu, kdy jsem nebyla schopna se hnout od přítele ani na krok. Běhala jsem za ním jak pejsek. Jedinou výhodou bylo, že přítel podniká, a byl většinu času doma ...

View post